|
|
Američané bombardují S.T.W. Blížil se rozbřesk 21. července 1944. Den předtím zažil válčící svět mnoho pohnutých událostí. Rudá armáda postoupila o 210 kilometrů a pronikla až na polské území. 4. německá armáda utrpěla těžké ztráty. Říší otřásl atentát na Adolfa Hitlera a pokus o protihitlerovský puč. Atentát provedený oberstem von Staufenbergem se nezdařil. Hitler vyvázl jen s malým zraněním a šokem. Téhož dne byl Von Staufenberg zastřelen a generál Beck, strůjce puče, spáchal sebevraždu. V Německu a na jím okupovaných územích zahájili fanatičtí soukmenovci, jichž bylo v NSDAP na několik milionů, hon na protihitlerovské spiklence. Časně po východu slunce začaly na letištích 15. letecké armády USA v osvobozené části Itálie přípravy na bojové lety. Kromě jiných obvyklých cílů mají těžké bombardéry 15. letecké armády 21.7.1944 poprvé napadnout i mostecký závod na výrobu syntetických paliv, zvaný Sudetenländische Treibstoff Werke. Operace je plánována grandiózně. Nad cíl v severozápadní části Československa se připravují stroje 5., 49. a 304. bombardovacího Wingu. Postupně z italských základen startuje okolo 400 letounů na Mission Brux. Cestou do střední Evropy musí plně vytížené čtyřmotorové Liberatory a Flying Fortressy překonat nástrahy německé protivzdušné obrany i alpské velehory. Nad Alpami je špatné počasí, komplikované malou dohledností. Velká část pracně zformovaných leteckých skupin se zde trhá a rozděluje na menší skupiny. Některé z nich ztrácejí styk s vedoucími letouny formace, tzv. Pathfindery (hledači cesty a cílů) a rozhodují se pro útok na sekundární, příležitostné cíle v severní Itálii. Ostatní překonávají potíže a míří přes Rakousko k Mostu. Již nad Ost Mark, jak Němci nazývají okupované rakouské území, jsou skupiny amerických bombardérů, roztažených na velkou vzdálenost, napadeny stíhači Luftwaffe. Několik B-17 Flying Fortress padá k zemi. Do boje se zapojují americké stíhačky 306. Fighter Wingu a umožňují bombardérům odpoutat se z leteckých soubojů a pokračovat k cíli. Právě v tu dobu zazněl z německého rozhlasu projev o nezdařeném puči a atentátu na milovaného vůdce. Projev Hitlerův, Göringův a Dönitzův vzbudil ve zfanatizované části německého obyvatelstva emoce a vlnu nenávisti k jakýmkoli nepřátelům vyvolené rasy. Přes všechny nástrahy se letouny 15. AF nezadržitelně blížily k cíli. V několika skupinách se jich nakonec dalo napočítat 143. Nad střední Evropou vládlo krásné slunečné letní počasí. Hlásná služba Luftwaffe pracovala rychle. Telefonní kabely předávaly zprávy do celé Evropy o předpokládaných směrech letů spojeneckých letounů. I na stanovištích protiletadlové obrany na Mostecku se na skleněných tabulích velitelských stanovištích Flaku objevily čáry směřující do střední Evropy. K Mostu. V oblasti byl vyhlášen předběžný letecký poplach a zároveň s ním spěchaly osádky německých protiletadlových děl do okopů připravit se k palbě. V tu chvíli se také stalo něco, co bylo v tuto roční dobu neobvyklé. Začala se zvedat silná mlha. Vedení chemického komplexu v Záluží u Mostu udělalo po prvním náletu na tuto továrnu několik opatření, aby zamezilo zaměření cílů. V okolí továrny S.T.W. začal působit systém umělého zamlžení. Tím bylo ale dáno, že cíl bude sice špatně zaměřen, ale bude zasažena civilní oblast. Od 12.5.1944, kdy při prvním náletu bránilo Mostecko jen 44 těžkých děl, byl Flak několikanásobně posílen. Skvěle připraveným kanonýrům mlha nevadila - jejich střelba byla naváděna paprsky radarů. Mlhou nad Mosteckem prosvítaly sluneční paprsky, když se ozval tón sirény ohlašující akutní letecké nebezpečí. Bílou "tmou" spěchali lidé do krytů. Začaly pálit Flaky a vracející se střepiny jejich vybuchlých šrapnelů zněly ve vzduchu jako podivné zvuky mohutných varhan. Z dálky se začalo ozývat silné dunění již spadlých bomb. To první formace letounů shazovaly svůj náklad. Pumy následkem umělé mlhy dopadaly daleko od cíle, do polí a civilní oblasti. Mlha se postupně zvedala a další formace bombardérů shazovala smrtonosný náklad. Zásahy se stále více blížily k cíli. Těžce zasažena byla i baterie Flaků u Kopist, vzdálených asi jen kilometr od S.T.W. Zároveň s nimi šlo několik řad pum do domů v Kopistech. Ve výšce okolo 6000 metrů se nacházela i formace 454. BG. Její letouny B-24 Liberator odhodily pumy do cílové oblasti podle zaměření jejich vedoucího letounu, když několik strojů bylo poškozeno palbou německých děl. Jeden z Liberatorů, pojmenovaných osádkou Final Approarch, se začal ztrácet z dohledu ostatním letounům a padal k zemi. Sedm letců vyskočilo na padácích a snášelo se k zemi - čekal je osud válečných zajatců - měli relativní štěstí. Palubní inženýr Tunis Gaalswyk a radista Robert O. Finley však zůstali s pilotem Leonem Polinskim v řítícím se letounu. Stroj dopadl na pole mezi vsi Radovesice a Mukov poblíž Bíliny a vybuchl. Polinski byl vymrštěn z kabiny a dopadl na zem mrtev. Gaalswyk a Finley zemřeli v troskách. Mezitím se stále ozývaly výbuchy bomb i střelba protiletadlových děl. Formace dalších bombardérů přilétávaly ze západního směru. Srážka ve vzduchu Nad tvrdě a přesně bráněný cíl se nyní blížila letadla B-24 ze 456. Bomb Group. Dvacet pět strojů svrhlo do cílového prostoru 60,5 tuny pum typu GP, ale zásahy se pro kouř nad cílem nedaly pozorovat. Liberatory dokončily přelet cíle a obracely se na zpáteční cestu. Všichni očekávali, že se celá formace stočí doprava, ale Ableův Box zabočil vlevo, přímo do směru nejhustší palby Flaků. Bakerův Box točil prudce vpravo, tak jak bylo původně v plánu. Ve 12.09 došlo k zásahu Liberatoru 746. Squadrony pojmenovaného Porky. Pilot Sidney H. Brooks však stále držel těžce poškozený stroj ve formaci, která se stáčela nad Teplice-Šanov. Tři minuty poté se letoun "306" stal neovladatelným, dostal se do skluzu skrz letovou formaci a srazil se s jiným letounem v Charlieově Boxu. Porky přešel do ploché vývrtky a zanedlouho narazil do země. Při vzdušné kolizi druhý, Porkym nabouraný Liberator explodoval přímo ve vzduchu. Jeho osádka ani nestačila celá opustit trosky na padácích. Ve vzduchu se objevilo devět otevřených padáků z obou letadel. Zanedlouho se snesly na zem i trosky vybuchlého B-24 nesoucího jméno Judy Ann, následovány letci na padácích. Od Zeiss Werke a Písečného vrchu v Teplicích se začala valit oblaka kouře z hořících trosek obou bombardérů. Ani pro letce na padácích z osádky Brookse, ani pro osádku Gunnara Eida (pilota "Judy Ann") však neznamenalo dosažení země to, že přežijí. Pouze 4 (!) letci z 18 nakonec přežili a stali se válečnými zajatci podle Ženevské konvence. Kolem Američanů, kteří dopadli na padácích do Teplic, se shromáždil rozvášněný dav. Emoce, vyprovokované honem na Hitlerovy atentátníky, podporované veřejnými prohlášeními Goebelse, Bormanna a Himmlera, že německé obyvatelstvo se má s takzvanými teroristy vypořádat samo, vyústily do lynče. Několik letců bylo na místě ubito, jeden z letců byl zastřelen příslušníky Reichsarbeitdienstu (RAD), a dalšího příslušníci pořádkové policie (Schutzpolizei) přivázali k automobilu a jízdou po ulicích Teplic jej usmýkali k smrti. Davovému šílenství unikli jen pilot Sidney Brook, jeho bombometčík James J. Duston a druhý pilot Judy Ann James N. Dingwall s radistou Leo A. Powellem. Přes všechny hrůzy to však nemělo ještě být poslední dějství tohoto strašlivého krvavého představení. Další oběti lynče Zanedlouho po odletu sestavy Liberatorů 456. BG od hořícího cíle se nad oblastí objevila skupina Létajících pevností (Flying Fortress) 97. BG. Při příletu nad cíl byl protiletadlovým granátem zasažen letoun B-17G ze 414. Squadrony pilotovaný Johnem J. Cunninghamem. Ten pevně držel řízení stroje s číslem 297531, i když byl letoun těžce poškozen a hořel. Pevnost se udržela v sestavě svého boxu ve výši asi 8000 metrů až nad Teplice, kde se ostatním osádkám jejich bombardovací skupiny ztratila z dohledu. Rychle klesala k zemi směrem ke Krušným horám v levé zatáčce jakoby zpět k bombardovanému cíli. Z jejího trupu vyskakovali postupně členové osádky. Na padácích je vítr zanesl na různá místa - boční střelec Casimer E. Milaszewski dopadl u obce Souš nedaleko Mostu a podle výpovědí svědků se stal obětí lynče; radio-operátor Robert W. Buchholtz dopadl nedaleko obce Loučná u Litvínova a po krátkém útěku, jímž se chtěl vyhnout zajetí, se dostal až do blízkosti hřbitova v Oseku. Právě u něj byl Buchholtz chycen místními příslušníky Schutzpolizei a zastřelen ranou do týla policistou Albertem Antonem. Poté, co část osádky vyskočila, stal se letoun neovladatelným a explodoval ve vzduchu. Jeho trosky dopadly do blízkosti vsi Křižatky poblíž Litvínova. Do téhož místa spadli také další letci. Několik z nich poté vyšlo z lesa vzdát se blížícím se německým ozbrojencům. Ti však na jejich zdvižené ruce nad hlavou reagovali střelbou. Tak pravděpodobně zahynuli pilot John. J. Cunningham a navigátor Gerald W. Milburn, kteří byli poté pohřbeni na rozcestí poblíž místa jejich zavraždění. Těžce raněn byl zadní střelec William D. Riber. Pád letounu sice přežil, ale zraněním podlehl 18. 8. 1944 v teplické nemocnici. Z Cunninghamovy osádky přežil druhý pilot Gibson a další čtyři letci. Nedaleko místa dopadu Cunninghamovy létající pevnosti se pod Krušnými horami pomalu zvedala umělá mlha. Ze zasaženého chemického komplexu STW stoupal hustý kouř a začínaly se zjišťoovat škody. Konec náletového nebezpečí byl sirénami odhoukán ve 12.54. Vedení S.T.W. konstatovalo, že zamlžení splnilo účel - uchránilo důležitý závod na výrobu syntetických paliv, kterými je zásobováno německé vojsko, od větších poškození. To, že vlastně tímto aktem bylo obětováno civilní obyvatelstvo v okolí, nikoho nevzrušovalo. Přes všechna opatření však na továrnu dopadlo toho dne 900 pum, způsobilo škody za 21 200 000 říšských marek a vyřadilo výrobu skoro na měsíc z provozu. Následkem umělého zakrytí cíle mlhou dopadlo 3100 pum mimo cíl. V oblasti zemřelo 195 lidí. 22 amerických letců ze čtyř sestřelených bombardérů v okolí Mostu našlo smrt - většina z nich byla lynčována zfanatizovaným německým obyvatelstvem. Pouze šestnáct sestřelených letců přežilo a stalo se den po atentátu na Adolfa Hitlera válečnými zajatci. Autor: Radovan Helt
|